úterý, 21. únor 2017

Duo concertante perfetto

Napsal(a) Pravoslav Kohout

Jarní řada letošní Svatovavřinecké koncertní sezony se 16. února otevřela nevšedním programem dvou smyčcových nástrojů, které lze zřídka v této sestavě a kvalitě slyšet. Primarius Wihanova kvarteta Leoš Čepický a violoncellista Pražákova kvarteta Michal Kaňka patří mezi naše vrcholné představitele nejen komorní, ale i sólistické interpretace. Každý jejich samostatný koncert je o to vzácnější, že musí být přizpůsoben náročnému časovému programu nejen kvartetní, ale i pedagogické činnosti. Tím spíše je vzácné, aby oba takto vytížení umělci našli čas a chuť osvěžit posluchače dokonalým osmistrunným dvojhlasem šesti oktáv virtuosity a hudebnosti. Ač houslových duet koncertní kvality je napsáno poměrně hodně, tak originálních skladeb pro cello a housle zvláště ze starších období zdaleka tolik není. I proto pořadatelé i umělci do podobného programu rádi vkládají adaptace jiných původních instrumentací, což však zvláště pro znalce originálu může občas být věc dosti překvapivá. Ovšem cembalová Francouzská svita č. 3 h moll (Allemande-Courante-Sarabande-Menuet-Anglaise-Gigue) J. S. Bacha byla zkušeným Russem Bartoli upravena natolik vkusně a vhodně, že v rukou Kaňky a Čepického zazněla v jakési radostné dychtivosti možná i zajímavěji a vitálněji, než v původní muzeální verzi. Jako i v dalších kusech, ocenil jsem zřetelnou diferenciaci jednotlivých hlasů partitury, stejně jako přesnou souhru i v náročných detailech. Přes zde řečené, dal bych v tvorbě programu přednost např. druhému dalšímu duu Bohuslava Martinů, byť chápu dramaturgickou úlitbu "pohodě" části posluchačů.

Duetto concertante č. 3 A dur Nicola Paganiniho (Allegro - Polonese.Andantino con brio) je zajímavé i tím, že soubor všech tří duet je některými znalci brán jako vůbec jeho první opus, ještě před vznikem proslulých 24 Capriccí. Skladba působí spíše než krkolomnou virtuositou půvabnou salónní odlehčeností, i když už nese prvky paganiniovské brilance. Part violoncella je v některých redakcích vypsán pro fagot, což dokonce mnozí pokládají za původní text. Tento pikantní hudební bonbónek málokdy lze tak vychutnat, jako tomu bylo v tomto provedení.

Duo pro housle a violoncello č. 1, H 157 Bohuslava Martinů (Preludium.Andante moderato - Rondo.Allegro con brio) vzniklo roku 1927 v Paříži, inspirováno uměním houslisty Nováka a cellisty Franka, a jejich interpretací duet Kodálye a Schulhoffa. Preludium je vystavěno z úvodního cellového tématu a lze zde již tušit přípravu pozdějších polyfonních postupů. Rondo je téměř "mozartovsky" novoklasicistní radostí. Pánové duo rozsvítili v jasných konturách s přirozenou lehkostí technické dokonalosti a pódiové suverenity, což ostatně platí pro celý koncert.

Zoltán Kodály je vedle Bély Bartóka nejvýznamnějším maďarským skladatelem 1. poloviny 20. století. Jeho tvorba vychází ze stejných principů a ze studia původní, ničím neovlivněné lidové hudby. Kodályho hudební řeč je však oproti Bartókovi o něco tradičnější a méně komplikovaná, byť technicky podobně velmi náročná. Takové je i Duo pro housle a violoncello op. 7 (Allegro serioso non troppo - Adagio - Maestoso e largamente, ma non troppo lento). Tato kompozice sice neobsahuje tolik technických zapeklitostí jako proslule respektovaná Sonáta pro sólové violoncello, avšak přidanou náročností souhry se jí přinejmenším v obtížnosti vyrovná. Myslím, že jsme slyšeli jedno z nejskvělejších provedení tohoto díla, a pro mne bylo vrcholem celého koncertu.

Johan Halvorsen byl uznávaný norský dirigent, houslista, pedagog a skladatel. Jeho hudba vychází z principů národní romantické tradice, reprezentované Edvardem Griegem, jenž byl nejen jeho současníkem, ale později po sňatku Halvorsena s jeho neteří i příbuzným. Velkou část jeho díla tvoří i velmi originální úpravy cizích témat a skladeb, z nichž Passacaglia g moll na téma Georga Friedricha Haendela je dodnes hraná i v jiných nástrojových obsazeních. Je nejen posluchačsky vděčná a ve svých variacích osobitě nápaditá, ale dává interpretům i v rámci dua možnost virtuózního lesku. V provedení Čepického a Kaňky se stal efektním závěrečným ohňostrojem programu výjimečného večera. Těším se na další koncerty těchto skvělých umělců - ať společné, tak sólové.

Refektáři klasika sluší

16. března 2018

Další z fakultních koncertů připomněl sílu komorní klasické hudby. Tři špičkoví interpreti navíc dokázali jedinečně využít atmosféru prostoru.

O dokonalých věcech se píše těžko, tím spíše to platí o nezapomenutelných zážitcích. K nim nepochybně patřil březnový fakultní koncert, na němž vystoupili Ivan Klánský (klavír), Leoš Čepický (housle) a Michal Kaňka (violoncello). Klavírní trio v tomto hvězdném obsazení je samo o sobě zárukou výtečného zážitku, tentokrát se však podařilo mnohem více.

Na programu byly dvě komorní skladby, které můžeme spojit s romantickou hudební tradicí. Klavírní trio č. 1 d moll, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (1809-1847) dokončil autor v roce 1839 a dodnes patří k jeho nepopulárnějším komorním skladbám. Robert Schumann (1810-1856) na podkladě tohoto tria prohlásil, že Mendelssohn-Bartholdy je Mozartem 19. století, hudebníkem, který plně pochopil rozpory doby a jako první je dovedl uvést v soulad. Lépe snad ani náboj díla nelze vyjádřit.

O generaci mladší Bedřich Smetana (1824-1884) byl při kompozici svého Klavírního tria g mollsilně ovlivněn osobní tragédií. Smutek z úmrtí jeho nejstarší dcery Bedřišky (1855) se v této skladbě připomíná neodbytně. Potkáváme se tu s hudebním romantismem, který se už poohlíží po modernějších formách. Ačkoli skladba u kritiky po své premiéře propadla, nadšeně ji oceňoval například Ferenc Liszt (1811-1886).

Obě skladby ocenilo publikum nadšeným potleskem, který si vynutil ještě přídavek v podobě klasicistního Ronda all´Ongarese Josepha Haydna (1732-1809). V pojetí tří mistrů to byla skutečně brilantní a kontrastní tečka.

Všichni návštěvníci koncertu si budou pamatovat především neuvěřitelnou radost z hudby, kterou se podařilo interpretům přirozeně předat publiku. Snad to bylo tím, jak lehce a samozřejmě přednesli virtuózní části skladeb, a jistě tím, že v nich prostor refektáře slyšitelně podněcoval příjemné pocity, zhmotněné v sytých a krásně barevných tónech všech nástrojů. Nic podobného nelze zaznamenat na žádný zvukový nosič, ani jinak zprostředkovat. K takovému zážitku je třeba sice mlčenlivý, ale o to intenzivnější dialog mezi publikem a umělci. A právě tohoto vzácného jevu jsme byli na posledním fakultním koncertě svědky.

- OPMK -

Smyčcový dvojhlas na prahu léta

13. června 2017

Repertoár pro housle a violoncello nepatří do obecného povědomí většinového publika. Neprávem. Na posledním fakultním koncertě o tom přesvědčili Leoš Čepický a Michal Kaňka.

Repertoár pro housle a violoncello nepatří do obecného povědomí většinového publika. Neprávem. Na posledním fakultním koncertě o tom přesvědčili Leoš Čepický a Michal Kaňka.

Komorní hudba má mnoho různých zákoutí, do nichž většinový posluchač jen málokdy nahlédne. Přesto se v nich skrývají zajímavé a inspirující skladby, ať už dávají zaznít virtuositě interpretů, nebo upoutávají invenčním dialogem nástrojů.

Jedno z takových míst komorní hudby, tedy skladby pro housle a violoncello, zvolili pro své vystoupení na fakultním koncertě v refektáři Leoš Čepický a Michal Kaňka. Oba patří k českým špičkám sólové interpretace i komorní hry. V programu zazněly skladby J. S. Bacha, N. Paganiniho, B. Martinů a Z. Kodálye, které napříč různými historickými epochami ukázaly, jak se měnila estetika souznění obou těchto nástrojů.

Dvojhlas houslí a violoncella nabídl neuvěřitelně bohaté barvy. Zejména ve skladbách 20. století musel posluchač chvílemi pochybovat, zda opravdu znějí "jen" tyto nástroje. Brilantní byla také jednotlivá sóla. Ačkoli šlo o skladby méně známé, oba umělci je svým sebejistým podáním dokázali otevřít skutečně všem posluchačům. K celkovému vyznění koncertu jistě přispěla akustika refektáře, která jako by byla stavěna právě pro tento případ.

Je zajímavé, že oba umělci věří novodobým nástrojům, ačkoli se jinak traduje, že u smyčců s věkem roste kvalita. V rozporu s tímto názorem zněly housle Leoše Čepického z dílnyJana B. Špidlena, které jsou kopií nástroje Guarneri del Gesu 1741. Violoncello Michala Kaňky pak zhotovil francouzský mistr Christian Bayon v roce 2006. Přesto (či právě proto) publikum ocenilo mimořádnou hudební barevnost dlouhotrvajícím potleskem, který si vynutil přídavek v podobě skladby J. Halvorsena Passacaglia.

Vystoupení Leoše Čepického a Michala Kaňky patřilo k tomu nejlepšímu, co zatím řada fakultních koncertů nabídla. Nová sezóna začne opět se zimním semestrem, registrace je možné sledovat na příslušné stránce v pozvánkách.

- OMK -